na Blog.cz

Dnes, symbolicky k dvacátému výročí úmrtí Freddiho Mercuryho, zveřejňuji první, paradoxně jednu k posledních, které Freddie Mercury natočil, píseň skupiny Queen.

Opět je čas na to, abych vám zde naservírovala nějakou tu hudbu. Cítím se zahanbeně, že jsem si na ně nevzpomněla dříve, prostě mi to nejde ho hlavy. Myslím, že není třeba je nějak obsáhle představovat, mluvím o skupině The Cure. Ale jen tak pro pořádek, jsem shrnula počátky této anglické skupiny a připadala i pár vět z rozhovorů s Robertem Smithem, které mě svým způsobem pobavily. A samozřejmě to nejduležitější - ukázka jejich tvorby z podobě jejich nejznámějších písniček (a časem i dalších).

Již je to dlouhá doba, co se vám prostřednictvím básně a následně i mé slohové práce představil básník Charles Baudelaire. Dnes mi v počítači padl zrak na složku plnou jeho portrétů a karikatur. Je tedy na čase, abyste poznali, jak i vypadal autor Květů zla.

Kdysi jsem si řekla, že radši nebudu psát vůbec, než psát o ničem. Jenže teď se mi zoufale chce psát, i když nemám o čem. Včera v noci jsem přijela domů po víc jak dvou týdnech ve Francii a teď tu tak sedím a vlastně nevím co dělat. Člověk snadno zapomene na stereotyp. A to platí i o mně. Do Francie jsem se hodně těšila, protože je to prostě Francie a taky protože si odpočinu od všeho. Od svého nudného života a částečně i od lidí, které jsem pořád vídala, od každodenní rutiny. A teď jsem opět v tom. Přede mnou řádka stále stejných dnů. Chtěla bych zase někam jet. Kamkoli. Dneska jsem chtěla jet do Prahy, ale nakonec jsem nejela, a teď toho lituju, protože jsem celý den strávila v podivném zklamání, že se nic nedělo. Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem vybalila všechny věci. Abych situaci alespoň trochu zachránila, tak jsem teď začala pracovat na dárku k narozeninám pro kamarádku. Zítra pojedu do knihovny a do kina, ale jinak žádné vyhlídky na příští dny nemám. Jedna kamarádka, na kterou jsem se těšila, se pohádala s mámou, takže nemůže do Prahy ani já za ní a ostatní jsou někde v trapu. Uf, koukám, že zatím samé pozitivní věci. Nebojte, dočkáte se fotek z Francie. Musím říct, že jich je celkem požehnaně. Mám chuť označit celý text a zmáčknout "delete", aby tento článek už nikdy nespatřil světlo světa a zmizel v propadlišti nechtěných článků! Ale tak krutá nebudu. Řekla jsem si, že všechno, co napíšu, už tak prostě zůstane. Stejně jako moje básničky. Jsou jako moje děti - nejsou dokonalé, ale mám je ráda i s jejich chybami. Tak už vás nebudu týrat svými řečmi. Holt každý má někdy špatný den (někdy i více za sebou) a někdo občas má tak blbý nápad, že z toho vznikne článek. Doufám, že se mi to nebude stávat často :)

Tak se mějte hezky a užívejte prázdnin

Vaše Sherin

Oslavujte a radujte se, neboť jsem opět zde. Ne, že bych snad někdy odešla, ale jaksi jsem na blog pozapomněla. Ani mi nepřišlo, že poslední článek je už tak moc starý. Asi je to tím, že čas běží čím dál rychleji a někdy to nestačím zaregistrovat. Ani nevím kde po tak dlouhé době začít, mnohé se změnilo, ale koho to zajímá, že? Svět se mění neustále. Ale myslím si, že ne všechen vývoj v dnešní společnosti je vývoj pozitivní. Ale to bych zacházela někam, kam se mi teď nechce.

Protože poslední dobou nemám nápady na nové články, ale po různých papírech se mi hromadí všelijaké texty vlastní tvorby, rozhodla jsem se vám něco předhodit. Dnes to bude krátké líčení, které mě napadlo minulou neděli, když jsem se procházela po náměstí s novým deštníkem a čertvými rohlíky v tašce.

Bounjour mes amis!

Poslední dobou se hodně pohybuji ve francouzském prostředí - před jarními prázdninami jsem u sebe měla ubytovanou Francouzsku, o jarních prázdninách jsem byla v Paříži s rodiči, teď v pondělí jsem se opět vrátila z Paříže, tentokrát z výměnného zájezdu, takže jsem tou Francií prolézlá skrz naskrz. Protože jsem už všechny památky v Paříži vyfotila v minulých letech, rozhodla jsem se, že tentokrát budu fotit pouze černobíle a různé detaily. Tudíž neočekávejte, že zde uvidíte fotky jako z nějakých průvodců, kterých existují miliony, ale uvidíte mé osobité fotky věcí, které se mi zdály, že stojí za zdokumentování.

Tak se zase po dlouhé době hlásím. Omlouvám se, že jsem tu tak dlouho nebyla, ale času je málo a energie k vymýšlení článků ještě míň. Dnes vám přináším písničku, kterou poslouchám už celý den a ne a ne se od ní utrhnout, tak jsem se o ni chtěla s vámi podělit. K delšímu článku se dokopu jindy, takže mi odpusťte, že vás takhle odbydu, užijte si tedy alespoň to málo, která vám tu dnes dávám a doufám, že se vám bude písnička líbit.

Zdravím!

Ne, ještě jsem nepošla a žiju. Včera konečně skončila klasifikace ve škole, takže si můžu trochu vydechnout a věnovat se také blogu. Zážitky ze svého života vám tu dnes líčit nechci, jednak jsem to neměla v úmysl a také by vás to nezajímalo. Dnes mám pro vás něco jiného. Ve čtvrtek po dlouhé době napadl nový sníh a když jsem přišla domů, tak jsem neodolala, vzala foťák a pořídila pár snímků lesa, který mám před domem. Byl to kouzelný okamžik (až na tu chvíli, kdy jsem se chtěla vyhrabat do kopce, podklouzlo mi to a já se zkutálela z toho kopce zpátky do toho lesa a byla celá od sněhu), tak doufám, že se mi alespoň trochu podařilo zachytit tu atmosféru.

Tak koukám, že na blog přispívám celkem pravidelně jednou za měsíc. Pokaždé si řeknu, že budu psát více, ale raději nic neslibuji, protože stejně to vždycky dopadne stejně. Nápady se mi z hlavy vypařily jako...jako nic, protože tam ani nikdy nebyly. U dnešního článku jsem dlouho nevěděla co s názvem, protože jak nazvat výtvor, co vzniknul něco okolo druhé hodiny raní, když jsem nemohla spát? Jak jinak než velmi "optimisticky" Povzdech nad světem. Až na to, že to je spíše realistický název. Je to prostě můj malý povzdech nad dnešním světem a jeho podivnými hodnotami a prioritami. Omlouvám se za případnou nekvalitu, ale jak může vypadat dílo napsané uprostřed probdělé noci?